Kampanolog je jednak doktorem a současně supervizorem obrů s bimbajícím srdcem.
Kampanolog František John začal navštěvovat věže nejprve jako zvoník. Partu nadšenců, kterou v Zábřehu na Moravě spoluzaložil, se i dnes rozrůstá o nové členy.
Kampanolog je jednak doktorem a současně supervizorem obrů s bimbajícím srdcem. Nestorem tohoto povolání v Československu byl Jaroslav Dobrodínský, v období totality však byl rozvoj tohoto oboru potlačen.
Náplň práce
„Zvonit jsme chodívali už jako malí kluci, později jsme se začali o zvonařství zajímat hlouběji. Navštěvovali jsme kostely v okolí a sbírali podklady o historii zvonů. Přišli jsme s tím, že obnovíme zábřežský zvonový soubor, který byl postižen válečnými rekvizicemi. Tento záměr jsme s pomocí dalších dotáhli do konce v roce 2000,“ říká ke svým úplným počátkům expert z olomoucké arcidiecéze.
Kampanologie je široká. Začíná od oblasti kunsthistorické, pokračuje oblastí hudební a končí například technikou. Práce kampanologa spočívá zvláště v poradenství pro farnosti, jež si chtějí pořídit nové těžké kolosy. „Musím vidět věž, zkontroluji nosnost a možnosti tzv. zvonové stolice a dívám se do archivních pramenů z doby válečných rekvizic nebo materiálů až ze 17. století. V nich bývá často zdokumentováno například jméno, podoba a ladění původních zvonů. Jejich charakter pak farní obci navrhnu a časem zkolauduju,“ přibližuje svou náplň práce třicetiletý muž.
Rekvizice
„Čím dál víc se orientuju na ochranu a záchranu památných zvonů. Nezřídka je nejstarším kusem jak chrámového mobiliáře, tak i samotné obce. Jsou věkovité, nejstarší zvony u nás slouží více než šest set let. U nás v děkanátu máme takové dva. Jsou z druhé poloviny 14. století - ve Svébohově a Tatenici,“ mluví o svých prioritách John a pokračuje: „Jak se tyto a podobné jedinečné kusy zachránily? Občas je zabavovala už vojska za třicetileté války. Ale na rozdíl od období 1. a 2. světové války mohli obyvatelé svého ´svolavatele´ vykoupit.“
Po první světové válce se v naprosté většině sakrálních staveb soubor obnovil i díky mnoha zvonařským firmám, které v zemi působily. Při zabavování za druhé světové tomu bylo podobně. „Paradoxem však zůstávají třeba právě Sudety, kde se německé obyvatelstvo nerozpakovalo věnovat Říši výjimečný zvon,“ připomíná historii. Po komunistickém převratu bohužel některé ještě neroztavené kusy v Západním Německu zůstaly, protože náš politický režim jejich návratu nepřál.
Tradice versus elektřina
Klade za cíl udržet tradiční techniku zvonění – tedy ručně. Podle jeho postřehů jsou tyto snahy přijímány s poměrným nadšením: „Elektrický pohon prostor věže i zvon zatěžuje a narušuje. Zvoník naopak předem zkontroluje utažení šroubů, srdce a případné vady. Navíc během činnosti může zastavit, což u elektriky nejde. Špatně seřízený či porouchaný pohon může nástroj navěky odrovnat. Vidím asi jediný kompromis. Elektrifikovat nejmladší zvon a na ty starší vyzvánět ručně. Ideální pro vyniknutí zvuku jsou dřevěné hlavy a kovaná srdce klasického tvaru. To mnohdy podcenily firmy dodávající elektrický pohon. Kupříkladu dřevěné hlavy se nahradily železnými traverzami nebo se do zvonu namontovaly srdce s protizávažím.“ Obnova podivuhodných bijců se ovšem musí dělat s velmi velkým rozmyslem.
Prapodivný názor
Kampanologové mají strach ze zlodějů. Proto se dělá podrobná evidence gigantů. Musí také doufat, že pro zloděje je to velké sousto a on jej neunese.
Jsou případy, kdy se téměř na věž ani nedostane, jak je všude holubí trus. Recept na očistu zvonu zní: Nasucho jej odrhněte rýžovým kartáčem, ne ocelovým! Následně umyjte vlažnou mýdlovou vodou a dále čistou vlažnou vodou. Dostanete se pak na kov. V žádném případě z něho nestrhávejte měděnku a ničím ho nenatírejte. Péče vám přinese plody v pohledu na překrásný reliéf, nápisové legendy nebo erby. Reliéfní výzdoba má někdy takový rozsah, že ovlivní i barvu tónu,“ podotýká John.
Mezi některými kněžími a členy ekonomických rad však stále panuje o Františkově oboru prapodivný názor. „Myslí si, nejen o kampanolozích, že k nim přijede expert, aby zdržoval a navíc navrhnul špatné podmínky i drahé dodavatele materiálu a služeb. Stane se, že mě vynechají a pak přijdu až k hotovému problému. Když se vyskytne problém, musím být nekompromisní. Těžko ale přece si nedůvěřivé svým přístupem získávám.“ usmívá se nakonec.
text: Jakub Kratochvíl
Vyšlo v časopise Třetí věk, 17/2008, 6. 10. 2008