Zvony augustiniánského kláštera Corona sanctae Mariae

Klášter augustiniánů eremitů Corona sanctae Mariae (Koruna Panny Marie) u Třebařova (okres Svitavy) byl založen ve 13. století jako nejstarší augustiniánský klášter na Moravě.

Zvony augustiniánského kláštera Corona sanctae Mariae

 František John

Klášter augustiniánů eremitů Corona sanctae Mariae (Koruna Panny Marie) u Třebařova (okres Svitavy) byl založen ve 13. století jako nejstarší augustiniánský klášter na Moravě. Existence kláštera je bezpečně doložena roku 1270, dříve uváděný rok 1267 jako založení konventu byl nedávno zpochybněn.[1] Za husitských bouří byl klášter roku 1422 zpustošen. Řeholníci odešli nejprve do augustiniánského kláštera v Jevíčku a odtud později do kláštera sv. Tomáše v Brně, kam se uchýlili později ještě několikrát. V roce 1437 byl klášter asi na jeden rok obnoven. Opuštěný zůstal až do navrácení majetku kláštera z držení Tunklů v letech 1466 a 1477. Po roce 1544, když se Moravská Třebová dostala do majetku luteránských Boskoviců Krištofa a Václava, klášter nadobro zanikl.[2]  Z klášterního komplexu se do dnešních dnů zachovalo obvodové zdivo původně raně gotického jednolodního klášterního kostela z poslední třetiny 13. století přestavěného po roce 1484. Dosud pro odbornou veřejnost neznámou skutečností je fakt, že z původního mobiliáře chrámu se vedle pozdně gotické Madony Svatokorunské zachovaly také tři mariánské zvony, byť dnes zavěšené v okolních chrámech. Dva gotické zvony jsou zavěšené ve farním kostele sv. Jana Křtitele v Tatenici, jeden renesanční zvon visí ve farním kostele Nejsvětější Trojice v Třebařově. Zvony vznikly v rozmezí mnoha desítek let a jsou tak důležitým hmotným pramenem k dějinám kláštera i k vývoji zvonařství. Nejstarší ze zvonů, jehož původ lze na základě komparace klást do konce 14. či samého počátku 15. století, má nejblíže k dílu zvonaře Martina. Je zdoben pouze linkami a na obvodu čepce obíhající latinsky psanou mariánskou invokací provedenou v gotické majuskuli. Časově prostřední ze zvonů byl ulit v plně rozvinutém gotickém žebru, jeho koruna je zdobena pletencem a lištami a na čepci zvonu obíhá stejně jako na starším zvonu tradiční mariánská invokace, provedená však již v gotické minuskuli. Nejmladší ze zvonů byl ulit v roce 1533. Jeho reliéfní výzdoba je již poplatná renesančnímu cítění, německy psaný nápis je proveden renesanční kapitálou. Zvon sice v nápisové legendě nenese jméno zvonaře, na základě komparační analýzy jej však bylo možné spolehlivě připsat olomouckému zvonaři Martinu Ilenfeldovi.

Historie kostelních zvonů

Nejstarší zmínka o zvonech tehdy již zpola rozbořeného kláštera byl zaznamenána v roce 1672 v děkanské matrice děkanátu Moravská Třebová. V té době se v zpola rozbořeném klášterním kostele nacházely tři zvony.[3] Tři zvony jsou podrobněji popsány ve zprávě ze dne 16. března 1719 adresované farářem a děkanem v Moravské Třebové Antonínem Stehrem na olomoucký ordinariát.[4] Dopis obsahoval i zevrubný přepis zvonových nápisů, na základě kterého je možné zvony spolehlivě identifikovat. „Vše jsme prošli, zpustošený a zničený kostel a zvonici prohlédli, která je 2 sáhy vysoká, obitá prkny, kde 3 zvony visí. První menší, jehož písmo je ale těžko ku čtení a přece k poznání a zní: Ave Maria, gracia plena, dominus tecum, benedicta tu in mulieribus. Druhý má čitelnější písmo téhož znění, třetí je ulit ku cti naší Matky Boží A. 1531.“  Na tuto zprávu došlo rozhodnutí arcibiskupské konsistoře ze dne 19. 6. 1719, že zvony mají zůstat v Třebařově. Protože byla gotická věž kostela blízká zřícení, byla před rokem 1741 při západním průčelí chrámu přistavěna nová zvonice, na kterou byly zvony převěšeny. V roce 1741 se stará věž zřítila a prorazila klenutí kostela. Tři zvony se v bývalém klášterním kostele uvádí také v děkanské matrice z roku 1771. Dle záznamu měly zvony neznámou hmotnost, první měřil v průměru 3 hole (pedum), druhý měřil v průměru 2½ hole a byl ulit roku 1533, třetí měl v průměru 2 hole a byl opatřen gotickým nápisem.[5]

Zvonový soubor náležející k postupně chátrajícímu chrámu přečkal beze změny v místě svého původního určení téměř 250 let od faktického zániku konventu. Až v roce 1782 se projevují první snahy o přemístění zvonů, tato epizoda je ve farní kronice tatenické zaznamenána jako tzv. zvonová válka.[6] V nedalekém Třebařově byl po zřízení lokálního kaplanství instalován Franz Hornischer, který chtěl zvony převézt do kostela v Třebařově.[7] S povolením vrchnosti mělo dojít 9. prosince 1783 k převozu zvonů. Korunští se však o záměru dozvěděli a chtěli i vlastním životem převozu zvonů zabránit. Mezi obyvateli Koruny a Třebařovskými, kteří přijeli zvon odvézt, se svedla šarvátka, při které byli dokonce i ranění. Třebařovský lokalista i přesto na vydání zvonů neustále naléhal. Až po sedmi letech bylo vrchností stanoveno, že se o případném převozu zvonů má dohodnout s farářem v Tatenici, kam Koruna z hlediska duchovní správy náležela. Následná dohoda mezi oběma duchovními byla taková, že kostely v Tatenici a v Třebařově dostanou po jednom zvonu. Dne 25. září 1789 byly zvony v přítomnosti vrchnosti, duchovních a rychtářů svěšeny z věže, zůstaly ale přez noc na místě a až následujícího dne byly převezeny. Ve věži kostela v Koruně tak zůstal nejmenší ze zvonů. Ve farních inventářích pořízených v letech 1804 a 1805 jsou již přenesené zvony uváděny v příslušných kostelích v Tatenici[8] a Třebařově.[9]

Klášterní původ obou těchto zvonů se připomíná ve výkazech zvonů farností Třebařov a Tatenice, zaslaných na arcibiskupskou konzistoř do Olomouce v roce 1917 v souvislosti s válečnými rekvizicemi první světové války. Poukazem na monastický původ zvonů chtěli zřejmě duchovní správci zdůraznit jejich památkovou hodnotu a uchránit je tak před válečnými rekvizicemi, což se v obou případech skutečně podařilo. V soupisu zvonů kostela v Třebařově je podrobně popsán zvon z roku 1533 o průměru 81 cm a hmotnosti cca 280 kg.[10] V seznamu zvonů v Tatenici se uvádí zvon o průměru 86 cm a hmotnosti 8 centýřů s nápisem „Ave maria gratia plena“, který, jak je dále uvedeno, prý ulil roku 1521 převor augustiniánů v Brně.[11]

Zvon původem z korunského kláštera se připomíná také v soupisu zvonů ve farním kostele v Lubníku. Zvon měřil v průměru 65 cm a vážil 224 kg, jeho nápis zněl: ANNO x DOMYNY x MCCCC x (nečitelné) x FUSA SUM x YN x ONOR x SANTY x YOHANNYUS x.[12] Tento zvon byl bohužel zničen při válečných rekvizicích. Na základě popisu zvonu v Lubníku je zřejmé, že se nejedná o žádný ze zvonů uváděných ve věži klášterního kostela v roce 1719. Není však vyloučeno, že klášterní kostel disponoval původně čtyřmi zvony a k převozu jednoho ze zvonů do Lubníku mohlo dojít již před tímto datem.[13] Další z vysvětlení může nabízet až pozdější vytvoření lidového podání.

V roce 1997 nebyl na zachovalé zvonici bývalého klášterního kostela, sloužící původně k zavěšení tří zvonů, zjištěn žádný zvon. Gotický zvon, který nejlépe odpovídá popisu nejmenšího zvonu připomínaného roku 1719, byl ale zjištěn ve věži kostela v Tatenici. K převozu tohoto zvonu z Koruny do kostela v Tatenici došlo zřejmě během II. světové války někdy po válečné rekvizicí všech čtyř zvonů pořízených pro tatenický kostel v roce 1923, či až po skončení války. Ve věži tatenického farního kostela se tak postupně ocitly dva zvony pocházející z korunského kláštera. 

Zvon z přelomu 14. a 15. století 

Nejstarší ze zvonů visící dnes v Tatenici měří v průměru věnce 59 cm, jeho výška činí 59 cm a hmotnost je cca 140 kg. Je zavěšen na šestiuché koruně, která je tvořena sloupkem se závěsným okem, ze kterého vychází na dvou protilehlých stranách vždy jedno ucho a do zbývajících dvou stran k těmto ramenům kolmo vždy dvě ucha. Staršími vývojovými znaky je poměrně značná vzájemná vzdálenost mezi páry uch, dvě ucha jdoucí v páru se přitom od sebe mírně rozbíhají, oproti později ustálenému typu koruny, kdy jsou ucha navzájem rovnoběžná. Na čepci zvonu obíhá mezi dvěma páry linek nápis psaný gotickou majuskulí (výška písma 2 cm). Linky byly vymodelovány ze stáčených provazců, což však je dnes zřetelné jen místy. Krk zvonu je hladký. Na přechodu k věnci obíhají dvě plastické linky, okraj věnce je rozšířen plochou lištou. Nápisová legenda je uvozena jetelovým křížem a jednotlivá slova nápisu jsou oddělena tečkou: + AVE . MARIA . GRACIA . PLENA . DOMINUS . TEC.VM BENEDICTA . TV.[14] Písmo je tvořeno ze smíšených tvarů unciálních i kapitálních, přičemž tvary unciální převažují. Písmena A, L, P a R jsou kapitálního tvaru. Charakteristické je písmeno A, které má na vrcholky souběžně jdoucích dříků položeno příčné břevno a pomocí vodorovné linky na základní řádce je písmo uzavřeno, připomíná tak skříňové a. Levý dřík je na středu rozšířen. Oproti obvyklým tvarům je uzavřeno také písmeno L, které tak získává tvar obdélníku. Dříky písmene I jsou na středu zdobené nodem a na koncích rozeklané a stáčené ve tvaru postranních lístků heraldické lilie. Unciální tvary liter C, D a E jsou pravidelně uzavřené. Unciální M je uzavřeno pomocí vodorovné linky na základní řádce a na středním dříku zdobeno nodem. Písmeno N je okrouhlé, na základní lince s patkami. Charakteristické je okrouhlé T, u kterého se svislý dřík ohýbá až vzhůru k horní lince. Unciální tvar zachovává také písmeno V, které uzavírá na dřících položené příčné břevno. Použitý rozvrh písmen je čtvercový i obdélný. Písmeno S je ulito obráceně.

Především na základě užití majuskulního písma v nápisové legendě bylo možné předběžně předpokládat ulití zvonu před koncem 14. století či nejpozději na počátku 15. století, kdy na kampanologických památkách gotickou majuskuli nahrazuje gotická minuskule. Následně byla provedena srovnávací analýza s nejstaršími kampanologickými památkami litými před rokem 1400.

Nejstarší datovaný zvon v Čechách z roku 1286 je dnes uložený v městském muzeu v Chebu. Zvon charakteristický archaickým homolovitým tvarem byl ale dovezen z Itálie. Nejstarší známý datovaný zvon určený pro kostel v Čechách byl litý roku 1313 pro břevnovský klášter, již před rokem 1409 byl převezený na Staroměstskou radnici. Zvon byl  zničený roku 1945 při bombardování Prahy, zachoval se však v sádrovém odlitku. Nejstarší dosud používané kostelní zvony se nacházejí v Benešově (zvon z roku 1322 ulitý zvonařem Rudgerem) a v Havlíčkově Brodě (z roku 1335).[15] Nejstaršími datovanými zvony na Moravě jsou zvony v Našiměřicích (okres Znojmo) z roku 1370,[16] v Odrách z roku 1374 ulitý zvonařem Vasskem[17] a zvon zavěšený v kostele sv. Tomáše v Brně ulitý roku 1393 vídeňským měšťanem Johannesem z Eistadtu (Eisenstadtu?).[18] Další tři známé gotické zvony dochované na Moravě a ve Slezsku byly do 14. století datovány na základě srovnávací analýzy. Zvon z Ostravy – Zábřehu byl Leošem Mlčákem zařazen na konec 13. či na počátek 14. století a je tak zřejmě nejstarším zvonem na území České Republiky.[19] Zvony v Hladkých Životicích (okres Nový Jičín)[20] a ve Svébohově (okres Šumperk)[21] byly do 14. století datovány na základě použitého majuskulního nápisu. Již při hrubém srovnání s výše uvedenými kampanologickými památkami byly zjevné značné rozdíly v použitém typu majuskulního písma a dělících znaků, ve tvaru zvonového žebra či v použití pro sledované období příznačné strohé výzdoby, omezující se na ucha závěsné koruny či plastické linky.

Zvon má naopak nejblíže ke zvonu v Rohozné (okres Svitavy), který obsahuje také jméno svého tvůrce, zvonaře Martina. Zvon zavěšený v kostele sv. Erasma měří v průměru 61 cm a na výšku 59 cm, hmotnost činí 140 kg a ladění fis΄΄. Je zavěšen na koruně se šesti hladkými uchy. Na čepci obíhá mezi dvěmi páry linek tvořenými ze stáčených provazců nápis provedený v ozdobné gotické majuskuli: + LUCUS . MAR . CU . SIOhANNES . MAThEUS + MARTINUS . MEFECIT. Na přechodu k věnci obíhají dvě plastické linky. Okraj hladkého věnce je rozšířen plochou lištou. Popis zvonu uvádí v drobných obměnách Zdeněk Wirth[22] a Stanislav Konečný,[23] rozbor písma provedl Josef Hejnic.[24]

Zvon v Rohozné byl ulit na konci 14. či na počátku 15. století, do tohoto období jej zařadil již Zdeněk Wirth a na základě srovnání se zvonem litým roku 1404 zvonařem Martinem pro Sebranice (okres Svitavy) toto zařazení potvrdil také Josef Hejnic. Zvon v Sebranicích v nápisové legendě psané z podstatné části již progresivní gotickou minuskulí obsahuje také majuskulí psané dílenské určení, které je zhotoveno přesně z písmen téhož typu, jako jsou písmena na zvonu v Rohozné.[25]

Gotický zvon z eremitského kláštera spojuje se zvonem v Rohozné řada znaků.[26] Oba zvony jsou ulity ve stejném typu zvonového žebra a zavěšeny na stejném ojedinělém typu hladké závěsné koruny, nápisové legendy jsou umístěny na čepci mezi dvěmi páry linek utvářených ze stáčených provazců. Na přechodu k věnci na okraji rozšířeném plochou lištou obíhají v obou případech dvě plastické linky. Nápadnou shodu vykazují také použité uvozovací a dělící znaky, v obou případech zvonař používá jetelový kříž a tečky. Identické jsou také použité tvary majuskulního písma. Tato shoda je o to nápadnější, že jsou použité tvary liter ve srovnání s dalšími kampanologickými památkami ze sledovaného období velice ojedinělé. Všechny uvedené filiace jsou natolik zjevné, že o dílenském původu zvonu téměř nemůže být pochyb. Zvon je tak nejstarším zvonem na území České republiky, který se na základě srovnávací analýzy podařilo připsat zvonařské dílně.  Spolu se zvony v Rohozné a Sebranicích je zvon dalším v pořadí již třetím známým dílem dosud blíže neurčeného zvonaře Martina, jehož činnost lze na základě lokalizace dochovaných zvonů klást na Česko – Moravské pomezí do oblasti dnešního okresu Svitavy, přičemž možný objev dalších zvonů této dílenské provenience není vzhledem k malé probádanosti v oblasti kampanologie v žádném případě vyloučený. Absence jména zvonaře v nápisové legendě zvonu z Koruny zřejmě souvisí přáním augustiniánského konventu jako objednatele v nápisové legendě zdůraznit mariánské zasvěcení zvonu a v prostoru vymezeném obvodem zvonu v místě čepce dát v maximální možné míře vyznít mariánské modlitbě. 

Zvon z poslední třetiny 15. století 

Obsah nápisové legendy čerpající ze stejné mariánské invokace má také mladší z gotických zvonů zrušeného eremitského kláštera, zavěšený dnes v Tatenici. Zvon o průměru 85 cm, výšce 85,5 cm a hmotnosti cca 400 kg je zavěšen na šestiuché koruně zdobené pletencem a lištami. Na čepci obíhá mezi dvěmi páry linek nápis psaný gotickou minuskulí o výšce písma 3 – 3,5 cm: ave maria gracia plena domi(nu)s tecum benedicta tu in mulieribus et benedictus i i. Jednotlivá slova nápisu nejsou oddělena dělícími znaky, zkrácení slova dominus není zdůrazněno. Jednotlivá písmena se navzájem nedotýkají, takže text je dobře čitelný. Ve slově mulieribus jsou zřejmě z důvodu lepší čitelnosti písmena u a i položena výše nad základní linku nápisu tak, aby písmena navzájem nesplývala. Dvakrát opakující se písmeno i na konci nápisu má zřejmě význam slova Iesus, což vyplývá z obsahu nápisu. Krk zvonu je hladký, na přechodu k věnci obíhá jedna linka a okraj věnce je rozšířen plochou lištou.

Přesnému autorskému určení zvonu brání nedostatek srovnávacího materiálu. Pokusme se alespoň o přibližné časové určení. Z hlediska charakteru a celkového členění výzdoby zvon vykazuje řadu starších znaků, například úplná absence ornamentální výzdoby či ponechání krku zvonu hladkého zcela bez výzdoby. Toto starší schéma, se kterým se však na kampanologických památkách ojediněle setkáváme ještě v 16. století, vynikne jíž při srovnání s nejstarším zvonem souboru, od kterého jej na první pohled odlišuje především použití minuskulního písma v nápisové legendě. Samotný typ zvonového žebra však představuje již plně vyvinutý typ gotický. Nebudeme daleko od pravdy, položíme-li předběžně vznik zvonu do poslední třetiny 15. století, či nejpozději do prvních desetiletí století následujícího. Svědčily by tomu také dějiny konventu, který byl po husitských bouřích obnoven po roce 1466; velice pravděpodobné je pořízení zvonu v souvislosti s přestavbou po roce 1484. Dataci zvonu před rok 1422, kdy byl klášter vypleněn husity, brání zmíněné vývojově progresivní prvky v tvorbě zvonu, nepravděpodobné je také pořízení zvonu v době epizodického znovuosídlení kláštera v roce 1437, tehdy tomuto počinu nepřála také hospodářská situace konventu. Jako nejzazší termín ulití zvonu je možné v případě zvonaře, v jehož tvorbě přetrvávaly archaické formy, brát i první desetiletí 16. století, byť zmiňovaný rok 1521 a především autorství brněnského převora augustiniánů je třeba brát s rezervou. Obecně je již toto období charakteristické pronikáním renesančního uměleckého cítění. Změny, jakými během několika desítek let přechodu pozdní gotiky v renesanci prošlo zvonařství v oblasti výzdoby, jsou zřejmé ze zvonu z roku 1533. 

Zvon z roku 1533 

Mariánské zasvěcení má také nejmladší z původních klášterních zvonů, dnes zavěšený ve věži kostela Nejsvětější Trojice v Třebařově. Zvon o průměru 81,8 cm, výšce 82 cm a hmotnosti cca 300 kg visí na koruně zdobené lištami a výžlabky. Čepec zvonu zdobí 2 cm vysoký rostoucí jetelový ornament. Pod ornamentem obíhá nahoře a dole třemi plastickými linkami vymezený 3 cm vysoký jednořádkový nápis psaný kapitálou, jehož jednotlivý slova jsou oddělena plně vyvinutými rozetami: ANNO * DOMINI * M * CCCCC * XXXIII * DI(ESE) * GLOCKEN * IST * GEGOSSEN * IN * D(I)É(H)RE * VNSER * LI(E)BEN * FRAVEN.[27] Plášť krku zdobí 5 cm vysoký ornamentální pás s motivem vinaře sklízejícího vinnou révu v dobovém oblečení s kloboukem, holí a mošnou, střídající se s motivem stylizovaného keře vinné révy. V dolní části krku jsou na protilehlých stranách vymodelovány dva 8,5 cm vysoké  reliéfy jetelových křížů s korpusem ukřižovaného Krista. Na přechodu k věnci obíhají tři plastické linky, věnec je členěn třemi plastickými linkami.

Na základě řady typických znaků můžeme za autora zvonu celkem spolehlivě určit Martina Ilenfelda. Dílo tohoto olomouckého zvonaře činného v letech 1512 – 1540[28] je charakteristické slohovým přechodem mezi doznívající gotikou a nastupující renesancí. Některé shodné prvky výzdoby používal ve své tvorbě také jeho syn František, který na činnost svého otce po jeho smrti v roce 1540 bezprostředně navázal a při výzdobě svých zvonů používal zděděných šablon a forem.[29] V roce 1555 odešel do Košic, kde roku 1566 tragicky zemřel při demolici hradeb.[30]  Vedle data odlití zvonu svědčí pro autorství otce také použití řady oblíbených prvků doložených v plastické výzdobě jeho zvonů a celkové střídmější pojetí výzdoby. Jeho dosud známé dochované zvony se nacházejí v Nákle (1512 a 1514), Olomouci – Nové Ulici (1520), Medlově (1522), Cholině (1526)[31] a v Moravské galerii v Brně, zvon byl ulitý pro Chropyni (1530).[32] Z dochované dílenské produkce Martina Ilenfelda vykazuje korunský zvon nejvíce shodných znaků se zvonem litým roku 1530 pro Chropyni, který ve své nápisové legendě neobsahuje jméno zvonaře a Martinu Ilenfeldovi byl připsán Leošem Mlčákem.[33]

Se zvonem litým pro Chropyni má zvon naprosto shodné členění plastické výzdoby i použité ornamentální i figurální reliéfy. Koruny obou zvonů jsou zdobeny lištami a výžlabky, na čepcích obíhá shodný vegetabilní ornament s motivem rostoucích jetelových lístků, nápisy provedené shodným typem písma a dělené rozetou jsou umístěné mezi ztrojenými plastickými linkami. Charakteristický je také originální figurální ornament s motivem vinaře sklízejícího hrozny umístěný na přechodu čepce a krku zvonu, či dvakrát se opakující jetelový kříž s reliéfem ukřižovaného Krista umístěný na protilehlých stranách krku zvonu.[34] Na přechodu k věnci obíhají tři plastické linky. Jedinou zjevnou odlišností oproti chropyňskému zvonu je absence heraldické výzdoby a rozdílný počet linek na věnci.

Řada podobných znaků se vyskytuje na signovaných zvonech Martina Ilenfelda, například identický jetelový kříž s reliéfem ukřižovaného Krista je použit také na zvonech v Nákle (1512, 1514), které ve své výzdobě vykazují ještě řadu doznívajících gotických prvků. Obdobný jetelový ornament zdobící čepec zvonu byl použit na zvonu v Olomouci - Nové Ulici. Pro zvonařovu tvorbu, která zvony litými pro Cholinu a Korunu vyvrcholila, je typická vyváženost plastické výzdoby a precizní kovolijecké zpracování povrchu zvonu.

Z hlediska jazyku nápisových legend Martin Ilenfeld ve své ranné tvorbě používá latinu, na mladších zvonech pak češtinu (zvon litý pro Chropyni) či němčinu. Německy psaná nápisová legenda na zvonu v Cholině obsahuje obdobně stylizovanou část textu informující o zasvěcení zvonu, jako je uvedena na zvonu v Třebařově: „…IN DER E(H)R(E) VNSER LI(E)BEN FRAVEN…“ Vedle samotného bronzového korpusu pochází z  roku 1533 také dubová hlava, původní kování bylo bohužel odstraněno při otočení zvonu. 

POZNÁMKY: